hiraeth. chapter one; taehyung

25. may 2017 at 16:19 | lina. |  hiraeth.


Výsledek obrázku pro taehyung i need u gif
Výsledek obrázku pro raining gif


nakonec jsem se dnes rozhodla zveřejnit i první chapter, který nám zároveň
začíná i dějovou linku, která se odehrává před incidentem, jenž se stal v
předchozím příspěvku a to v prologu. možná jde i trochu nebo více poznat,
že jsem ten konec tak trošku odbyla, ale vůbec jsem nevěděla, jak tenhle
chapter ukončit. jak je tenhle chapter z pohledu taehyunga, takhle to bude
pokračovat i v chapteru druhém. to be honest, im happy youre reading it.

thank ya for reading this and enjoy this chapter.




Když se tak nad tím zamyslím, procházení tímhle místem, se pro mě stalo každodenní rutinou. Možná to bylo proto, že se tu nikdo nenacházel, jen výjimečně. Nebo to bylo proto, jak klidné a bezstarostné mi to tu přijde. Nebyl jsem si jistý, ale věděl jsem, že čím víc jsem tu trávil svůj čas, tím častěji se mi povedlo uniknout nepříjemným myšlenkám a třeba jen na chvíli, jak se říká, vypnout. Nemyslet na nic. Jen na to, jak slabý příjemný větřík ovíval mou tvář. Nebo, jak se tenké sluneční paprsky, prodírající se skrze tmavá těžká mračna, snažily ozářit, teď už zachmuřené nebe. Musel jsem se zasmát nad myšlenkou, že v samotném slunci vidím sebe. Jak se snaží zahnat, podle většiny, vše zlé a zaplavit okolí svým světlem. Ale jak se tak dívám, jak lpí po tom, se přes tu jedinou překážku dostat, ale nedaří se, i přes to, jak usilovně se snaží, nemohu si pomoci. Sklopím jen hlavu, abych se na to dále nemusel dívat. Nasadím si kapuci a vejdu do stínů starého, dlouhodobě nepoužívaného mostu, kde se usadím na dřevěnou zchátralou lavečku. Takhle to dělávám stále. Vydám se stejnou cestou, dokud nenarazím na tenhle kus dřeva, na který se hned usadím, opřu se a dívám se na rozlehlou krajinu, která mě obklopuje. Někdy se takhle dokážu vynadívat i hodiny, ale dnešek mezi to "někdy" nepatřil. Hned jsem se postavil na nohy a ohlédl se. Sluneční paprsky byly v nedohledu a nebe více ztemnělo. V dáli se ozvala ohlušující rána a mé oči zachvátila krátká ostrá záře. Bouřka. Pomyslel jsem si, a když jsem vytvořil první krok na cestu zpět, mračna vypustila pár studených kapek. Nebudu lhát, když řeknu, že se déšť, bouře a tmavé prostředí poslední dobou staly mými nejlepšími kamarády. Proto jsem neprotestoval, když do mě začaly bušit dešťové kapky, jak jsem vyšel zpod mostu a vydal se po vyšlapané cestičce, po které jsem přišel.


Déšť byl silný a prudký, až za krátkou dobu dokázal vytvořit obrovské kaluže. Zrychlil jsem krok, až pode mnou rozmoklá hlíněná země čvachtala a špinila mi tenisky s nohavicemi upnutých černých džínů. Vložil jsem si ruce do kapes své bundy a cítil, jak dešťová voda prosakuje mou kapucí mikiny a vlhčí mi krátké hnědé vlasy. Několik kapek se usadilo na mé ofině, ale hned stékaly po mých tvářích, když jsem je setřásl rychlou chůzí, kterou jsem se snažil dostat pod nejbližší přístřešek. Ani jsem nezaregistroval, že jsem zahnul do postranní ulice, která byla stejně prázdná, jako místo, od kterého jsem právě odešel. Ale i tak jsem věděl, kam mířím. Jakoby mé nohy věděly, kam mě zavést, i přesto, že jsem nad tím ani trochu nepřemýšlel. Déšť chvílemi ustával a opakovaně nabíral na síle, avšak já už ho nevnímal, jelikož jsem stál uvnitř budovy, kam jsem dorazil. Své promoklé oblečení jsem začal více vnímat, když jsem stál v, jakžtakž, suchém prostředí. Voda se mi dostala do tenisek, džíny se mi více nalepily na nohy a mikina, kterou jsem měl oblečenou pod tmavou bundou, se mi zdála těžší. Nemluvně o mých vlasech. Musel jsem vypadat jako zmoklá slepice. V mém případě jako kohout.


Musel jsem se zasmát nad mými myšlenkami. Začínají mi připadat absurdnější, než kdy bývaly. Zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu, abych vše z hlavy vyhnal a vstoupil jsem hlouběji do útrob budovy. Jak jsem si tak prohlížel zákoutí každé místnosti, uvědomil jsem si, jak dlouho jsem tohle místo nenavštívil. A musím uznat, že mi to tu i chybělo. Je to místo, které by obyčejný člověk přehlédl nebo kolem něj prostě jen prošel. Byla to budova, která spíše připomínala starou zříceninu. Cihlové zdi, na kterých se neobjevovala žádná omítka. Strop zejména spadlý a země, kamenná, částmi rozbořená. Když se tak na to dívám, nemá vlastně ani střechu. Toho jsem si doteď nevšiml, protože přeci jen jsme tuhle zříceninu objevili nedávno a celé místo působí temně, už jen kvůli samotnému počasí, které se rozhodlo býti poslední dobou pochmurnější.


Vejdu do místnosti, kde trávíme, společně s mým nejlepším kamarádem už od dětství, veškerý čas, co se rozhodneme tohle místo navštívit. Místnost tvoří jen menší dřevěný stolek, dvě ošuntělá křesla a starší pohovka, ale nám to stačilo. Celý prostor vypadal nejlépe ze všech, co se tu nachází, tak jsme se rozhodli vytvořit si tady takové menší místečko, kde se budeme scházet. Teď, když se tak nad tím zamyslím. Ho jsem taky dlouho neviděl. A ani jsem si neuvědomoval, jak mi chybí.


,,Jiminnie?" svolal jsem jeho jméno s nadějí, že by tu mohl být, avšak jako odpověď se mi dostavilo hrobové ticho.


Povzdechl jsem si a sklopil hlavu. Jen doufám, že se mu nic nestalo. Pomyslel jsem si a v hlavě se mi sehrávala různá scenária. Náhle jsem pocítil nervozitu a strach. Co když se něco stalo? Co když si něco udělal? Co když udělal nějakou blbost? Srdce mi začalo rychle bušit nad představami, co se mi objevovaly v mysli.


,,Aaaish!" zavrčel jsem a uklidnil. Proč pořád přemýšlím takhle. Slíbili jsme si, že se to už opakovat nebude. Slíbil mi to. A Jiminnie svůj slib vždy dodrží. Zanadával jsem si při pochybách o mém nejlepším kamarádovi a vyšel z místnosti.


Pohlédl jsem vzhůru a všiml si, jak se tmavá mračna roztrhla. Nebe bylo čisté, avšak už se stmívalo. Strčil jsem ruce do kapes a vykročil k hlavním dveřím budovy. Už bych vyšel, dokud by mě nezastavily cizí kroky, které se ozývaly za mými zády. Natočil jsem hlavu na stranu, abych se ujistil, že slyším správně. Když se zvuky dostavily k mým uším, neměl jsem pochyby. Někdo tu byl. Otočil jsem se a tiše se plýžil k místu, odkud jsem kroky zaslechl. Zastavil jsem se za rohem prázdného prostoru pro dveře, patřící místnosti, kterou jsme s Jiminem nejčastěji navštěvovali. Naklonil jsem hlavu, abych měl lepší výhled a můj zrak spočinul na skloněnné, od pohledu, drobnější postavě a zároveň pro mě neznámé. Doteď se ještě nestalo, že bychom se tu setkali s někým jiným, než jsme my dva. Už jen proto, že je tohle místo těžce objevitelné. Proto nebudu lhát, když řeknu, že vidět tu někoho dalšího, mě až znepokojovalo.


,,Hey! Kdo jsi?" vystoupil jsem ze svého úkrytu a oslovil neznámého. Osoba se zastavila při své činnosti, stále, ke mně, otočená zády.


Až teď jsem si všiml, jak chudě ve skutečnosti vypadá. Rozervané boty, do kterých muselo profukovat, naštěstí zemi nezdobil bílý třpytivý sníh. Černé onošené kalhoty, károvaná vytahaná košile a černá starší bunda, která byla rozervaná na pravém rukávě. Celkově, postava vypadala bídně, jelikož ono oblečení na ní doslova viselo.


,,Hey, tak odpovíš mi?" svolal jsem netrpělivě a udělal krok vpřed. Osoba zřejmě zaslechla, jak jsem se přibližoval. Bylo to sice krátce, ale všiml jsem si, jak se napjala.


Nastalo naprosté ticho. Ani jeden jsme nehli ani prstem. Vypadalo to, jakoby očekával. Nebo očekávala. Pohlavím jsem si nebyl jistý, přeci jen byl nebo byla ke mně otočená zády a takhle to nešlo rozeznat. Vytvořil jsem další krok, když v tom se neznámý rozběhl. Bylo to tak náhlé, až mě to tak překvapilo, že jsem zůstal nehybně stát.


,,Hey! Počkej!" křikl jsem, když jsem se vzpamatoval a následoval kroky postavy.


Vyběhl jsem probořenou zdí, odkud se z budovy pravděpodobně dostal i druhý. Zahl jsem doleva a chvíli běžel naslepo, dokud jsem ji či ho nezáhlédl dosti daleko přede mnou. Na to, jak vypadá, mi osoba přišla velmi rychlá, až jsem sám, i přesto, jak dlouhé kroky dělám, jí nestačil. Viděl jsem, jak zahl do menší uličky, kterou jsem neznal. Když jsem však dorazil a běžel hlouběji a hlouběji, narazil jsem na místo, kde se cesta rozdělovala do čtyř dalších ulic. Vzdal jsem to. Byl jsem ztracený. Neměl jsem šanci druhého dostihnout. Tiše jsem zaklel a vyčerpáním se opřel dlaněmi o kolena. Proč vůbec utíkal? Otázka se mi honila hlavou a nedokázal jsem ji přelousknout. Povzdechl jsem si a narovnal se. Tím se teď nebudu zabývat. Zeptám se jí nebo ho později. Protože mám takový pocit, že dnes nebylo naposledy, co jsem se s osobou setkal.

Zmocnila se mě panika, když mě přivítala noční obloha, pokryta třpytivými hvězdami, kterým přidal světlo zářivý měsíc. Sakra. Zatnul jsem ruce v pěst, otočil se a vyběhl na hlavní ulici, která zároveň vedla k mému domu. Sakra.








you have just finished first chapter. yeaaaa

vrať se na prolog.
pokračuj na druhý chapter.


......
© LINA
HIRAETH CHAPTER ONE

「#SOMETHINGSHAPPENING 」
「#STARTED: 7th March 2017 」
「#ENDED: ongoing 」
.










.

 

1 person judged this article.

Comments

1 Ady Ady | Web | 1. august 2017 at 19:47 | React

Aishhh this is so interesting and honestly just I need u au itself is awesome! *-* doufám, že se někdy dočkám pokračovaní xdd

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement